Evropská unie je založena na právním státě. To znamená, že každé opatření, jež EU přijme, vychází ze smluv, které členské země demokraticky schválily. Právní předpisy EU přispívají k dosažení cílů stanovených ve smlouvách EU a k zavádění jednotlivých politik Unie do praxe. Existují dva hlavní typy právních předpisů EU – primární a sekundární právo.
Primární a sekundární právo
Všechna opatření, která orgány EU přijmou, jsou založena na smlouvách. Tyto závazné dohody mezi členskými státy Unie stanovují cíle EU, pravidla pro fungování jejích orgánů, způsoby přijímání rozhodnutí a vztah mezi EU a jejími členy.
Smlouvy jsou výchozím prvkem právních předpisů EU a někdy se jim říká primární právo.
Soubor právních předpisů, které vycházejí ze zásad a cílů smluv, se označuje jako sekundární právo. Patří sem nařízení, směrnice, rozhodnutí, doporučení a stanoviska.
Legislativní a nelegislativní akty
Legislativní akty se přijímají jedním ze dvou legislativních postupů, které jsou uvedeny ve smlouvách EU (řádným nebo zvláštním). U nelegislativních aktů se tyto postupy neuplatňují, a proto je mohou orgány EU přijímat podle zvláštních pravidel.
Orgány EU mohou přijímat právní předpisy pouze v těch oblastech, ve kterých jim to členské státy prostřednictvím smluv EU povolily.
Jak jsou přijímány právní předpisy EU
Typy právních aktů EU
Smlouvy EU
Smlouvy stanovují cíle Evropské unie, pravidla pro fungování jejích orgánů, způsoby přijímání rozhodnutí a vztah mezi EU a členskými zeměmi. Čas od času se smlouvy v důsledku reformy orgánů EU mění, aby se zohlednily nové oblasti působnosti institucí. Ke změnám dochází i při přijetí nové členské země.
Smlouvy sjednávají a schvalují všechny státy EU a poté je ratifikují národní parlamenty (někdy tomu předchází referendum).
Nařízení
Nařízení jsou právní akty, které se uplatňují automaticky a jednotně ve všech zemích Unie, a to okamžitě po jejich vstupu v platnost, aniž by se musely provádět do vnitrostátního práva. Jsou závazná v celém rozsahu pro všechny země EU.
Směrnice
Směrnice vyžadují, aby členské státy EU dosáhly určitého výsledku, ponechávají jim však svobodu volby v tom, jak to učiní. K dosažení cílů stanovených ve směrnici musí členské země přijmout opatření, aby mohly tuto směrnici začlenit do vnitrostátního práva (tzv. provedení). Vnitrostátní orgány musí o těchto opatřeních informovat Evropskou komisi.
Provedení do vnitrostátního práva se musí uskutečnit ve lhůtě stanovené při přijímání směrnice (obvykle do 2 let). Pokud některá země směrnici do svého práva neprovede, může Komise zahájit řízení o nesplnění povinnosti.
Jak jsou přijímány právní předpisy EU
Rozhodnutí
Rozhodnutí je závazné v celém rozsahu. Pokud jsou v něm uvedeni ti, jimž je určeno, je závazné pouze pro ně.
Doporučení
Prostřednictvím doporučení mohou orgány EU dát najevo svůj názor a navrhnout určité kroky, aniž by z nich vyvozovaly zákonnou povinnost pro toho, komu jsou určena. Doporučení nejsou právně závazná.
Stanoviska
Stanovisko je nástroj, který orgánům EU umožňuje učinit prohlášení, aniž by vyvozovaly jakékoli právní povinnosti týkající se tématu stanoviska. Stanoviska nejsou právně závazná.
Akty v přenesené pravomoci
Akty v přenesené pravomoci jsou právně závazné akty, které Komisi umožňují doplnit nebo změnit méně podstatné prvky legislativních aktů EU, například s cílem definovat prováděcí opatření.
Přijímá je Komise, a pokud Parlament ani Rada nevysloví námitky, vstoupí v platnost.
Přijaté prováděcí
Prováděcí akty jsou právně závazné akty, které pod dohledem výborů, jež se skládají ze zástupců členských států Unie, umožňují Komisi stanovit podmínky v zájmu jednotného uplatňování právních předpisů EU.